Plány budoucí

Vypůjčeno od Pexels z Pixabay

Víte, až konečně vydám svoji první knihu a vydělám na ní tak zhruba miliónek, pořídím si za vydělané peníze vlastní soukromý létající ostrov. Na něm si na korálovém útesu vystavím secesní vilu s kubistickými prvky pocházejícími z napoleonského období, dozdobím jásavými barvičkami barokního expresionismu - ale rozhodně si dám pozor, aby vilka nebyla nijak nazdobená, nebo dokonce přeplácaná. Na nějakou velkou monumentálnost si totiž nepotrpím.

Za vilou si vytvořím věrnou repliku zahrad královny Semiramis, přidám si do ní zahradní altánek a samozřejmě zenovou zahrádku, abych měla kde ve volných chvílích meditovat. K téhle zahradě povede dlouhá lipová alej, která bude na podzim zasypávat kamenitou cestu pod sebou zlatě červenými javorovými listy, a okolo ní nechám růst krásnou step plnou kohoutků, kopretin a konikleců, na které se budou pást kravičky a ovečky. Okraje ostrova budou lemovat vysoké vrby a osiky, jejichž listy budou ve slabém vánku šumět jako dechový orchestr ve Smetanově síni, a v jeho středu,  uprostřed mokřadních vřesovišť, bude růst obrovský kaméliový sad.

Možná, že by se tu teď objevil nějaký skeptik a prohlásil by, že něco takového není možné. Že je to oxymóron a nikdo nic takového nedokáže.

Ten dotyčný skeptik by se asi divil, ale podle mého je všechno tohle dokazatelné úplně snadno - asi tak stejně, jako dokázat v jednom měsíci vytvořit pět grafů do projektu a vymyslet závěr, napsat si jeden testík ve škole, vzít o jednu směnu v práci navíc, vypravit se se svojí novou známostí do kavárny na čaj, uspořádat menší piknik s kamarádkami a dojít si nakoupit. V jednom měsíci. To přece zvládne každý, ne? Takže létající ostrov s tím vším je vlastně jednoduše dostupné zboží, ne? Nebo se snad mýlím?

Bohužel, třicátý první den se přehoupne na den první nového měsíce, otevře se diář, všemi dohodnutými a později zrušenými akcemi doslova naditý, a člověk aby z toho návalu nových plánů padl pod stůl. A pak to jde všechno ráz na ráz - grafu se zrovna nechce vzniknout, ten druhý se kvůli tomu ani vytvořit nedá, data potřebná na ten třetí odletěla někam do neznáma. Docent je zrovna na dovolené, někde v oblasti mediteránní sedí na verandě pod pomerančovníkem a pije víno, a data tam pravděpodobně odpočívají s ním. Nezbývá nic jiného než apaticky sedět před monitorem a bezmocně si rvát čerstvě vznikající šediny, protože inspirace k napsání jakéhokoliv smysluplného závěru sedí na lustru a nepokrytě se vám vysmívá, protože zrovna v tuhle chvíli za tou malou potvorou nedokážete vylézt a zase ji sundat. Testík ve škole se tváří jako svatoušek, kterého vidíte právě poprvé čerstvě narozeného v porodnici, úplně a zbrusu nového, bez čehokoliv, co byste předtím ve skriptech či na přednášce potkali, a když už konečně sedíte na směně, celí nervózní z budoucího výsledku, přijde milá zpráva obsahující velkou čtyřečku a nenápadné připomenutí, že termín příští týden bude jedním z posledních. A tak se musí hned za horka žhavit telefon a vysvětlovat, že nová známost i čaj v kavárně musí ještě tak týden dva počkat, a doufat, že napotřetí už to třeba vyjde, protože tomu hezounkovi, co hraje v té úžasné rockové kapele už třeba také dojde trpělivost.

A když už je konečně graf nahrubo poskládán, závěr z palce vycucán, testík přepsán do podoby mnohem snesitelnější, konečně se může vydat se alespoň na ten piknik - ale sotva si člověk sbalí věci, že se konečně vydá nakoupit, ve schránce se objeví nová zpráva, jiskřivě a zářivě sdělující, že plánovaný seminář se o týden dopředu posouvá, neb pan doktor odjíždí za panem docentem popíjet víno na verandu kdesi v Mediteránu.

A ve chvíli, kdy člověk namísto pikniku sedí v posluchárně a poslouchá něco, čemu už nedokáže věnovat ani špetku pozornosti, je načase si položit otázku, zda by ten létající ostrov s kubisticky napoleonskou secesní vilou a javorovými listy oplývající lipová alej nebyly přeci jen o něco zvládnutelnější...