Předdivadelní maraton, aneb proč nerada chodím na činohry

Tramvaj se řítí ulicí směrem k Václavskému náměstí. Ne, omyl, vlastně se neřítí. Plazí se tempem téměř šnečím. Stojím pověšená u jedné z tamějších tyčí, balancuju na špičkách a snažím se dohlédnout přes hlavy lidí na hodiny - a to, co vidím, se mi ani za mák nelíbí. Vteřina se sune za vteřinou a byť to na digitálním displeji není až do poslední chvíli vidět, já to cítím. A cítím to vysoce palčivě.
Odkdy je na téhle trase o zastávku víc, než jsem si myslela? Asi od jakživa, ale mně to teď zrovna vypadlo. A proč ta tramvaj stojí kus před zastávkou a nechce otevřít dveře? Ha, už se posunula a tu záležitost se dveřmi napravila. Výborně. A teď mi ještě vysvětlete, proč se všechny babičky musí narvat do dveří dřív než já, zvlášť když se sunou dolů tempem ještě pomalejším, než předtím náš milovaný dopravní prostředek. No tak, milé dámy, šup šup, já na rozdíl od vás mám tak zhruba čtvrt hodiny.
Tak, konečně jsem venku. A teď po ulici, po další ulici, jo, jo, dobrý den, já vím, že mě tady zase máte... teď těch blbých šest pater nahoru. A výtah mi právě mává na rozloučenou. Takže nezbývá nic jiného, než se proběhnout po schodech. Uf. Jo jo, vy taky ahoj, vím, že jste mě dlouho neviděly... Tak, teď pro onen úžasný nutný předmět a zase šup všech šest pater dolů. Ták. Nashledanou, už mě tu neuvidíte. Snad.
A teď zpátky po ulici, přes druhou ulici... ano, babičky už očividně vystoupily z tramvaje a odšouraly se domů, jenom proto, aby je nahradili ruští kravaťáčci, kteří se musí roztahovat po celé ulici a něco ve své mateřštině vyřvávat všude možně. Když do vás omylem ve spěchu vrazím, budu cítit zadostiučinění? Co to třeba vyzkoušet? Prásk!!
Ruka jednoho vyletí ani ne do závratných výšin, jeho nadávky jsou však slyšet přes celou ulici. Nebo si to alespoň myslím, je to rusky. Nu, jen nadávej, chlapče, já si o tom tvém roztahování se po ulici taky myslím své. A abys věděl, tenhle běh i s tramvají jsem zvládla ze rekordních dvacet minut! To bys nezvládl, čahoune.
A pak už znova do mého oblíbeného dopravního prostředku a když už se vydává pomalu směrem ke Švandově divadle, přijde mi na mobil zpráva "Oni ty lístky zase tak přísně nekontrolují..."

Aneb, milé děti, nezapomínejte si lístky. A když už, tak to zase tolik neřešte. A pokud se nebudete řídit mými radami, nedivte se, že činohry nemáte rádi.