Jak se ze mě stala paňmáma

Zatímco spousta holek okolo mě vyrůstala do krásy, nacházela si chlapce a pomaličku svým způsobem dozrávala k závěru, že jejich cílem je pořídit si domeček, pejska, záclonky a děťátko (komu se to zdá podivné, že zrovna záclonky, tak pro ty si teď zahraju na intelektuála a odkážu je na sourozence Čapkovy, přesněji na "Ze života hmyzu"), ze mě začínala růst emancipovaná slečna s vidinami kariéry plné cestování, degustací sektíčků na vernisážích kamarádů, autorských čtení po kavárnách a půlnoční vysedávání po ateliérech. Ve zbytcích volného času (pokud by vůbec nějaký zbyl) bych oblézala výstavy a koncerty, chodila tancovat a nějaké záclonky v nějakém domečku s pejskem... co vás bere? Jsem snad nějaká domácí puťka? To tak. Nic nebude!
Jednoho dne však přišlo velké stěhování a celý můj život jako by se mávnutím kouzelného proutku změnil. A velká rádoby sufražetka rozdělila svůj život na pět bodů střídajících se v jednom divokém sledu za sebou, které jsou, řekněme, naprosto bezútěšné. A mezi učením se do školy, chozením do práce, mytím nádobí, přepočítáváním úspor a zoufalým pláčem nad nepěkným výsledkem, jsem ve volném čase začala řešit... záclonky. Čtete dobře. Záclonky. A taky domeček. Možná, že i na toho pejska by za chvíli došlo (i když radši bych si pořídila kočku Šklíbu nebo bílého králíčka, kterého bych oblékla do vesty a ne úplně zcela přesně bych mu říkala Březňák). A zatím všechny ty výstavy, degustace i literární čtení odešly kamsi do neznáma. A volný čas? Myslíte, že by mě teď někdo vykopal na nějaké školení, nebo něco podobného? No, to víte, že ne. Radši bych si teď natáhla vlněné ponožky, které bohužel momentálně nemám, uvařila horký čaj a usedla s pletením k nějakému pokud možno intelektuálně nenáročnému filmu. Nebo knize. Dokonce si začínám říkat, že by to chtělo přítele, abych měla komu vařit (jakže? Já, která nerada vařím? Já, která pohrdám vztahy? Prosím?!), že jsem vlastně domácký typ, který se vidí jako spořádaná ženuška a dokonce polevil můj odpor k rodině, jakožto všeobecně míněnému celku.
Kde se, safra, stala chyba? Co se v mém životě změnilo? Tuším, že vím. Říká se tomu prý dospělost. Nebo biologické hodiny.
Asi je to tak- dětství mi zamávalo kapesníčkem na rozloučenou, nasedlo do vlaku a odfrčelo kamsi do končin dalekých, neznámých a více již nedosažitelných. A víte, co je na tom všem nejvíc frustrující? Fakt, že jediné, co mě teď zajímá, je, jestli jsem mu před tou dalekou cestou do světa ten kapesníček vůbec vyprala...