Ne-moci a jiné úžasnosti

Vypůjčeno od Oldiefan z Pixabay

Jsou tomu asi dva týdny, co mi úspěšně začal školní rok. Proběhla jsem si úvodní přednášky, na své obvyklé taneční zástoje jsem se protentokrát vykašlala jednoduše z důvodu, že jsem netušila, jestli se se školou budou snášet...
A nastal týden druhý. A to jsem už samozřejmě na nic takového kašlat nechtěla, ale...
Sice jsem se začala hned poctivě učit a počítat příklady, které jsem měla v pondělí zkonzultovat, ale ouha. V pondělí (čtěte opravdu v pondělí) jsem se vykopala v šest z postele, v sedm jsem se vykopala z domu a před osmou jsem přešlapovala před učebnou, celá nedočkavá a vědění chtivá.
A čekala jsem tam sama. Úplně. Jediná, sama samotinká a opuštěná. A v tu chvíli jsem si říkala ale jestli budu sama, tak se bude na všechno ptát mě... no... to... to teda ne! To jakože nejde! A tak jsem se zoufale začala rozhlížet po chemických spolukolezích, kteří byli tak vzorní jako já, že opravdu začali počítat, a tak hloupí, že i přes to přese všechno chtěli přijít. Byli jsme tam nakonec tři. V tu chvíli asi začaly pracovat moje čerstvě předepsané léky, nebo co, a já začala panikařit, hysterčit a najednou, nevím jak, se stalo, že jsem seděla v knihovně jiné budovy, kterou od té chemické dělily dlouhatánské schody.
To nic není, to přejde, říkala jsem si v duchu, abych nezačala panikařit nanovo a tentokrát na téma, že s tímhle přístupem mě akorát tak vyhodí od zápočtového testu. Jenže ono ne. Když jsem si šla sednout na další přednášku, v polovině jsem byla nucena odejít, protože jsem najednou měla pocit, že mi plíce utekly někam neznámo kam. A jakožto osoba aspirující na post molekulárního biologa mlhavě tuším, že plíce by se měly nacházet uvnitř hrudního koše a ne běhat si někde po budově, že. A tak jsem se je opět vydala hledat. Marně. Během dne mi takhle ještě kamsi do neznáma zmizel žaludek a když jsem v polovině odpoledne utíkala domů, myslela jsem, že asi nikdy nedorazím.
A druhý a třetí den se to mělo podobně. Ten čtvrtý jsem si konečně mohla dovolit zabalit se do deky a uvařit si zázvorový čaj, čas od času ho vyměnit za Coldrex a mít se dobře.
Můj problém je ten, že jsem to neudělala. Protože ono stačí přece spát nějakých osm hodin, oproti obvyklým šesti a půl, ne?
Aspoň to jsem si ráno myslela. A tak jsem vesele v osm vylezla, pocit, že mi není dvakrát dobře, jsem zatlačila do pozadí, a když už mám po týdnu den volna, tak přece udělám spoustu věcí, na které jinak nemám čas, ne? Všude zametu, setřu prach, udělám tohleto, támhleto, na šaty si přišiju knoflíky, vždyť přece zítra jedu na akci a bez vlněné vrstvy na sobě bych si z toho třeba vypěstovala zápal plic, že jo... a přece nebudu celý den doma, mohla bych vylézt pro citrony, nebo aspoň na ten jeden trénink abych nebyla líná úplně...
Hádejte, jak daleko člověk s tímhle přístupem dojde? Já jsem s ním vydržela fungovat rekordní čtyři hodiny!
A pak konečně došlo na ten Coldrex a čaj a v neposlední řadě psaní nějakého článku.
A víte co? Nebaví mě to. Pamatujete si, jak jste byli dětmi a všichni vás obskakovali? Měřili vám teplůtku, vařili vám čajíčky... mně dokonce pouštěli večerníčky, a když jsem byla starší tak Vinnetoua a když už jsem zvládala číst titulky, tak Pána Prstenů. Ale to bylo hodně dávno, uznávám. V pozdějším věku jsem se už vyvalovala tak maximálně u pletení a Pána Času a čaj jsem si musela vařit sama. Ale aspoň ke mně někdo byl shovívavý. Ne jako teď, když mi náhodou někdo zavolá jenom kvůli plánům  do dalekého budoucna a jediné, čím mě, nemocného člověka, podpoří, je, že se mi vysměje, když se mi ke sklenici s medem přilepilo víčko a já tu potvoru nemůžu otevřít...

A jaké z toho plyne ponaučení? Nikdo na vás nebude milý a všichni budou mít ohromnou zábavu z toho, že neotevřete med a musíte pít Coldrex neslazený i přestože jste mlsní. Dobře, možná, že když už vám je vážně na omdlení a laskavě v metru upozorníte toho pána, který vás div neporazil, když se první vesmírnou rychlostí řítil k prvnímu volnému místu těsně před vámi, že na něj pravděpodobně tak jako tak za chvíli spadnete, pustí vás. A pokud k tomu vypadáte dostatečně zbídačeně, ani nemá kecy. Vidíte, i svět může být někdy milý.