Evoluce ponožkožrouta

Vypůjčeno od Florian Pircher z Pixabay

Určitě tohle nevítané domácí zvířátko všichni známe, že? Někteří lidé mají doma myši, jiní potkany, šváby nebo štěnice. Ale ponožkoužrout je stále mezi těmihle všemi nejčastější, nejdotěrnější a nejodolnější.

Jak se ho zbavit? Kdo ví. Už jsem na něj zkoušela  políčit sýr, mléko, dokonce i čokoládu - a nic. (Uznávám, možná se nechytil, protože to jednoduše nestihl, vzhledem k tomu, jak moc mám ráda sýry a mléko a někdy prostě nastane ta chvíle, kdy rozbalená čokoláda jednoduše z principu nemůže existovat.)
A možná protože jsem ho chytala vždycky jen napůl, ale nikdy jsem jej nechytila úplně, došlo u něj k tomu samému, k čemu obvykle dospívají bakterie, když je okolo nich moc slabých antibiotik. Vyvinul se.
Tohohle společníka všichni známe jako jakéhosi neviditelného tvorečka, jehož přítomnost poznáme jen podle toho, že nám sem tam zbaští nějakou tu ponožku, že? Ale to je jenom začátek. Pokud mu ponožky pořád dokola dodáváte, jako že opravdu, ale doopravdy dodáváte, protože, ruku na srdce, kolik z nás jsou umělci, kterým se nepříčí ta anarchie vzít si každou ponožku jinou? Nu, málo nás takových je. Třeba já taková nejsem. A tak, když už mám ponožek opravdu málo, tak si obvykle pořídím nový pár a tím dodávám ponožkožroutovi další potravu.
Možná, že ten opravdový problém nastal před několika lety, kdy jsem kalhoty nahradila sukněmi a ponožky punčochami, které ponožkožroutovi tolik nejedou. Co si budeme povídat, to ropové polysvinstvo nechutná tak dobře jako bavlna. Nicméně tímto se ponožkožrout u nás doma ocitl v úzkých. Čím se bude živit, když ponožky už jaksi nejsou? A tak se začal živit vším možným, na co přišel. Tak například nejdříve snědl mušelínovou šálu. Pak se začal živit různými částmi mých tanečních i historických kostýmů, za což jsem mu byla neskonale vděčná. K mému štěstí však zcela očividně nepatřily k těm nejlepším chuťovkám, jaké si kdy na talíř naložil, a tak velmi brzo přešel na věci docela jiné. Nějak se naučil okusovat papír. A tak se stalo, že nám zmizelo pár nějakých více či méně důležitých spisů a mně dokonce zmizelo určité množství školních poznámek. Nu což, to bych mu asi tolik nezazlívala, ale jemu to zcela očividně nestačilo, a jeho posledním obědem se stal jeden z mých článků, které jsem hodlala využít k bakalářce. A to už mě ale vytočilo. Jenom počkej, ty ohnusný rarachu, už si na tebe chystám tu nejvymazlenější čokoládu, jakou jsem kdy v obchodě viděla. A tentorát ti ji určitě nesním! Tedy. Ehm.