Pokojíček pro tichošlápka

Vypůjčeno od Ernie A. Stephens z Pixabay

Nedávno jsem se stěhovala. A první slova sousedů zněla "A nemáte psa, že ne?"
Když jsem se poté zeptala, proč je to tak moc zajímalo, maminka mi odpověděla, že je to přece protože psi štěkají. Rádi. V noci. A vůbec jsou hluční.
Bylo mi tedy okamžitě nad slunce jasné, že moji sousedi jsou tichomilným párem a ze mě se bude muset stát tichošlápek, který rozhodně nebude vlastnit žádného psa ani podobnou hlučnou věc. Třeba o elektrické kytaře nemůže být ani řeč. Ještě štěstí, že moje kytara je basová a už drahnou řadu let nepoužívaná. A co se hraní na činelky týče, na to ještě nepřišla řada a než přijde, chvíli to ještě potrvá. Vlastně, když to vezmu kolem a kolem, budu sousedka, jakou by mohli všichni pohledat. A za to budu mít očividně obdobné tichoučko, klídeček a pohodičku.
To jsem však tehdy ještě nevěděla, že někdo zatraceně blízko mých uší vlastní pendlovky, které každou půlhodinu odbíjí. Nu budiž, na to si člověk zvykl rychle.
Co se hlučného vysávání a vrtání do stěn pozdě večer nebo naopak brzy ráno klidně i v neděli týče, na to si člověk zvykal trochu hůř, obzvlášť v období zkouškovém. A já se, prosím pěkně, ze začátku bála zatlouct hřebík do stěny. Pan Vrták a paní Vysávačka mi naštěstí dodali odvahu a všechny moje obrazy konečně neleží hezky uklizené v poličce, ale visí tam, kde mají. Velký hřích proti té slíbené tichosti, což?
Hřebíky na obrazy jsou již zatlučeny, obrazy na nich pověšeny, paní Vysávačka asi začala chodit do práce a pan Vrták už má zavrtáno. Tak jsem si začala říkat, jestli tohle všechno nebyl třeba jen přechodový stav a teď konečně nezažiji to ticho, klid a pohodu, jakou tady moji sousedi očividně zažívali před mým příchodem zcela běžně.
A víte co? Nezažiju. Protože kdesi v horních patrech žije rozhádaný pár, jehož největším koníčkem je předhánět se v hlasitosti nadávek a rozhořčených výstupů a ani jeden z nich neřeší, že přes radiátory je slyšet ještě lépe než přes neodhlučněnou podlahu. Nemluvě o tom, že přesně vedle těch mých tichomilných sousedů žijí další sousedi, kteří nevlastní psa, ale kočku. Hysterickou kočku. Velmi hysterickou kočku. A víte, co je snad ještě mnohem hlučnější než pes? Ano, odpověď tušíte správně. Velmi hysterická kočka. A tohle stvoření na chodbě každý večer ryčí pomalu jako prasátko při zabijačce.
A tak se tak pořád dokola táž sama sebe, jestli by při tom všem těm sousedům nějaký ten milý pejsek vadil...