Bylinkami proti nemocem, aneb mé další setkání s ajurvédou

Vypůjčeno od Ann_Milovidova z Pixabay

Na ajurvédu jsem narazila přes známého, který mi vždycky říkal "No jasně, tak ty jako váta bys měla tohle, když se budeš chovat takhle, tak to nebude úplně dobrý. Víš, my jsme takoví křehcí a kreativní, ale prostě tohle nám nevyhovuje..." a bylo to časté a až zatraceně podivně to všechno odpovídalo problémům, které jsem měla (fakt, že se mi zatím ani náznakem nepodařilo chovat se tak, jak mi on radil, vynechám). A tak jsem se rozhodla, že na ajurvédu zabrousím zblízka. Je to hodně o stravování, takže třeba jakožto osobě, které by se neuvěřitelně hodilo mít nějaké stravovací zvyky, by to prospělo, ne? Když jsem zjistila, že jsem křehká váta, co se nedokáže vzdát chaotického stylu života a nedokáže si vařit každý den, a to ještě k tomu několikrát, čerstvé jídlo, celá moje ajurvédská praxe šla do háje.
Dokud se do toho nevložila rodina. A jiní známí.
"Ty máš tyhle a tyhle problémy? Jo, a ty vlastně máš ty svoje deprese, co? A zkusila jsi ajurvédské čaje? To pomáhá, fakt."
A tyhle rady se množily. A ještě ke všemu se nějakým podivným způsobem převtělily do fyzického jsoucna v podobě ajurvédských čajů, které se mi urodily v polici. A tak jsem je tam nechala hezky odpočívat, dokud neseberu odvahu si je uvařit - tedy, do dnešního dne.
Včera odpoledne jsem přišla domů, chvíli se jenom válela po zemi s myšlenkami na umření, pak jsem se vyhrabala na všechny čtyři a doplazila se aspoň pro čokoládu, abych následně mohla jít brzo spát. Dneska jsem se cítila až do večera krásně, ale jak jsem se snažila zaplácat papír temperami, zjistila jsem, že vlastně nic nechci a že na mě leze další splín - a tu se mi sama vnukla ona spásná myšlenka, možná, že jeden z mých ajurvédských čajů potměšile tahal za nitky, aby se konečně dostal na řadu, kdo ví. Najednou jsem dostala nápad, že nastal ten pravý okamžik pro vyzkoušení jednoho z těch zázraků.
Otevřela jsem tedy poličku, podivila se, jak hluboko do vrstev ostatních krabiček s čaji mohly ty ajurvédské klesnout, vytáhla ten správný antidepresivní s nějakým exotickým názvem, který bych ale kupodivu možná i vyslovila, aniž bych si zauzlila jazyk, a dala se do přípravy. Tak nejdřív jsem tu onu krabičku otevřela, načež se z ní vyvalila směsice podivného prachu a ještě podivnějšího pachu, který jsem nedokázala k ničemu přirovnat. Když jsem sebrala odvahu po tomto prvotním šoku a nahlédla do útrob oné krabičky, shledala jsem, že obsah jejího bříška vypadá prostě jako seno. No dobře, seno. Budu tedy pít odvar ze sena. Ale nějakého léčivého, ne toho, co můžeme posekat u nás na louce, to pozor.
Za halasných nadávek, ještě větší dávky pachu a prachu, při kterém by se člověk téměř zadusil, se mi povedlo nabrat plné dvě lžičky, které mi dle receptu měly dopomoct ke kýženému štěstí a dobré náladě, zalila to všechno horkou vodou a úspěšně na celou konvičku zapomněla. Mezitím jsem ještě chvíli štětcem urputně bušila do čtvrtky, když jsem zjistila, že už to fakt nemá cenu, protože to, co jsem vytvořila, má daleko dokonce i k tomu expresionismu a je to prostě jenom patlanina, umyla paletu, umyla štětce a teprve pak jsem si vzpomněla, že támhle na stole stojí opuštěná konvička s mým blahodárným čajem. A tak jsem tedy pokračovala v přípravě. Bylo řečeno alespoň deset minut, takže ten mírný přesčas určitě vadit nebude.
Nuže, přinesla jsem si hrneček a sítko, obsah, který až podezřele připomínal louži, obvykle se nacházející v prohlubních chodníků pod nějakými rozkvetlými stromy, jsem za pomoci druhého přelila do prvního a výsledek odnesla na psací stůl, protože teď mi to jakože bude přece hrozně pálit, budu celá veselá a nadšená a plná inspirace, takže mi práce půjde od ruky, a hlavně musím odpovědět na e-mail. A tím moje odvaha skončila. A tak jsem si šla uvařit večeři, protože už přece bylo půl sedmé, zároveň jsem umyla nádobí a ještě si nakrájela jablko. A teď už to ale vážně nešlo dál odkládat. Hrneček stál a smrděl na stole a pořád se dožadoval o slovo. A tak tedy, chtě, nechtě, léčebná procedura musela započít. Nejdříve jsem udělala tu osudovou chybu, že jsem si přičichla. Ono to tedy jinak nešlo, ten čaj rozléval svoji vůni po okolí asi tak, jako já rozlévám všechno ostatní po stole, takže kdokoliv, kdo chce dýchat, tomu neuteče. A už jenom to částečně stačilo. Ale dobrá, jestli to má mít ty správné účinky, člověk to taky musí vypít, že. A tak jsem se napila. V ústech se mi rozlila podivná přeslazená chuť, přesně tak sladká, jak nemám ráda, zvlášť ještě po tom jablku, zároveň to bylo smíchané s podivnou nahořklou příměsí a celé to zůstávalo přilepené na patře jako dehet. A výsledek? Dalo mi to spoustu inspirace k sepsání tohohle článku, takže zcela očividně na tom už tak zle nejsem. Takže výsledek asi velmi uspokojující. Teď jenom vymyslet, co se zbytkem toho hnusu, protože přespříliš duševního zdraví by taky mohlo škodit...