"Já si myslím,"... "Já si to nemyslím,"... "Ale já jo!"

Už je to tak. Konečně jsem si pověsila na stěnu nástěnku a na nástěnku visící na stěně jsem si přišpendlila seznam věcí, které plánuji v bližší době udělat. A po předvčerejším dnu si konečně můžu odškrtnout bod druhý - "Obhájit bakalářskou práci". Ano, splněno, uzavřeno, oddechnuto.
Že by to ale bylo jednoduché, to říct nemohu. Podle všeho jsem smolař, kterému se povoře na poslední chvíli snad všechno - počítač se mi v závěru urazil úplně a již to nešlo vzíti zpět (a z toho, milé děti, plyne jedno poučení - nebuďte hysterické, můžete se tím jednoho krásného dne zalknout), a tak se na poslední chvíli do mého veledíla s velkým nadšením propašovalo několik chybiček, kterých si roztržitá autorka při další zběžné kontrole nevšimla, už také částečně protože ji to ani ve snu nenapadlo. A pak to celé hezky zamkla, takže s tím nešlo nic udělat a tuze se divila, co hezkého jí přišlo za komentář od oponenta.
S panem oponentem se poté ještě neshodla, když už vše probíhalo naostro, a začala s ním vést disputaci na dlouhé lokte. A navíc ji ještě začal bolet zub. Ale jako bolestné dostala alespoň hrneček čaje a pochvalu - což za to vše stojí, nestojí? Sice to nebylo od oponenta, ale od těch dalších lidí, kteří se ve vašem životě dokážou tvářit důležitě, veledůležitě a minimálně ve vašem dalším studiu hrají důležitou veledůležitou roli. Takže proč vlastně tuhle práci píšeme? Hm, asi abychom se při její obhajobě mohli hádat se vzdělanějším davem, a aby na nás měl kdo hrdě pokývat hlavou, nebo nás více či méně vypoklonkovat ze dveří.
Ale, milí a drazí, z vlastní zkušenosti doporučuji se nehádat, někteří to špatně nesou...