O ztraceném dopise a o tom, jak nikdo nic nevěděl

Vypůjčeno od Margit Wallner z Pixabay

Bakalářská práce obhájená, státnice se blíží a pokud se mi jimi podaří bez větší úhony projít, dosáhnu až k vytouženému cíli v podobě bakalářského titulu. Tím však moje cesta neskončí, protože nechci zůstat jenom bakalářem. Je to tak - hodlám se vydat ještě cestou magisterskou.
Jako první krok jsem si podala přihlášku. A pro jistotu ještě druhou, záchrannou. A pak jsem byla přesvědčena ještě na třetí. Nu budiž. Něco z toho mi snad vyjde.
A pak jsem na všechno zapomněla, až do osudového dne, kdy mi přišla pozvánka k přijímacím zkouškám.
První dva obory byly společné - protože se jednalo o obory umělecké, byly přijímačky rozděleny dvou dnů. Jeden den se psal test, druhý se kreslilo. Usoudila jsem tedy, že na oba obory jsou jednotné přijímací zkoušky, které se odbudou naráz a bude pokoj. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že tomu tak vůbec není. Zkoušky byly rozděleny, test se psal každý zvlášť, takže jsem si jej napsala dvakrát, a aby toho nebylo málo, na jeden obor se mělo kreslit už během prvního dne. To jsem to ale byla nadšena a spokojena, protože přesně to mi přišlo v pozvánce k přijímacím zkouškám.
Na třetím oboru to bylo velmi podobné - na úplném začátku nám tvrdili něco jiného, než to, co nám přišlo v pozvánce, poté se to vyvrátilo a nakonec vše bylo uhlazeno slovy "Tady máte hramonogram. Možná, že vám něco přišlo v pozvánce, toho si ale nevšímejte. Důležitý je tenhle papír."
Přemýšlela jsem, jestli se tomu dá říkat Tichá pošta, ale vzhledem k tomu, že blud byl vypuštěn a teprve poté se to uhlazovalo, což je vlastně postup přesně obrácený, než výše zmíněná hra, nazvala bych to asi Reverzní tichou poštou. No nevadí.
Testy byly všechny napsány (některé dokonce odpuštěny, protože také bývaly doby, kdy jsem ještě byla vzorná a prosperující studentka), obrázky nakresleny, byť některé jen tak na koleni a s půjčenou tužkou, protože jejich zadání přišlo v naprosto neočekávanou a tedy nevhodnou dobu, jeden dokonce byl kreslený nouzově přes okenní sklo, protože venku pršelo natolik hustě, že by to jakýkoliv pokus o lineární zachycení prostoru zmáčelo, pohovory prohovořeny s prachbídným pocitem mírné prohry, ale vzkaz byl jasný: KONEC. Teď už jen čekat na výsledky.
Všechny další věci se měly odehrávat v internetovém prostředí informačního systému, což se také stalo a o všech rozhodnutích o přijetí jsem se dozvěděla touto cestou, překvapilo mě tudíž, když mi přišel jakýsi školně se tvářící dopis. Samozřejmě ne do ruky, ale na poštu. A samozřejmě na adresu, kde by mi obálku údajně neměli vydat kvůli stálému bydlišti. Ano, a málem bych zapomněla, dopis také přišel na úplně zkomolené jméno. Tak kdo se tentokrát vytáhl? Opět škola, nebo opět pošta?
Dopis přišel tak šikovně, že jedinou možností bylo vyzvednout si jej v den zápisu - a protože mi bylo trochu úzko, aby to nebylo něco důležitého, rozhodla jsem se, že si svoji listovou zásilku nutně potřebuju vyzvednout. Vydala jsem se na místo vyzvednutí, vyčkala než na mě přijde řada, začala propadat panice, že tímhle tempem ten zápis nestihnu, pak nasadila příjemný výraz a s omluvným úsměvem a slovy "Já vím, bydlím oficiálně trochu jinde, ale fakt jsem to já... no... a to jméno mi trošku povorali..."
Prohlásila jsem to s veselým a příjemným úsměvem a divila se, proč na mě dáma za přepážku nahlíží tak zle - pak jsem zjistila, že mi to nepovorali ve škole ale na poště a být drzý na poštu, to se nevyplácí. Poté jsem se rychle sbalila a utíkala na zápis konající se na opačném konci města, kam jsem dorazila skoro na poslední chvíli (skoro, protože škola, kde mail jednomu studentovi tvrdí něco jiného než mail studentovi druhému a k tomu všemu praví něco úplně jiného než harmonogram, přece nebude začínat včas), ale zato s vítězným výrazem.
A tak jsem obdržela svůj dopis. A co jsem v něm našla? Že se paní děkanka rozhodla, že mě nepřijme ke studiu jednoho z těch tří oborů. No, děkuji pěkně, kdybych to věděla dřív, ještě tam dopis nechám. Nebo si ho třeba nevyzvednu vůbec.