Co má moudrost společného se stářím?

Vypůjčeno od reetdachfan z Pixabay

Někteří by to mohli brát jako okamžik, kdy člověk vstoupí mezi ty moudré osoby, jichž je na světě teoreticky velmi mnoho, prakticky spíše méně, někteří to berou jako okamžik hrůzy, kterého se obávají celý život. A někteří to vůbec neřeší. Jako třeba já.
Když mi začala růst první osmička, maminka mě začala soucitně poplácávat po rameni (asi si vzpomněla, jak kvůli jedné z těch svých musela létat po všech čertech a po všech zubařích a stehů v puse měla nepočitatelně), tatínek nevybíravě propukl v záchvat škodolibého smíchu s komentářem "no, to si teda pěkně užij".
A moje pocity? Nu, nepatřila jsem k těm, co se růstu osmiček bojí, a tak jsem akorát hrdě prohlašovala, že už jsem teda jako konečně moudrá. Na to obvykle tatínek propukl v další záchvat škodolibého smíchu, dodneška nechápu proč.
První osmička mi narostla v pořádku. Tak co bych se nějak stresovala? Druhá osmička narostla také v pořádku. Tak proč se toho všichni tak děsí? Třetí osmička narostla v pořádku. Možná, že mám malou pusu, ale všechny zuby se do ní v klidu vejdou. Strachy ohledně osmiček jsou tedy zcela očividně přežitek. A pak mi začala růst ta poslední.
Když jsem byla před prázdninami u paní zubařky, jenom pokývala hlavou s tím, že všechny osmičky jsou založené dobře a půjdou hezky ven (starší generace si pořád dokola stěžují, že generace nadcházející degenerují - víte, čím to je? Určitě za to může fakt, že se všem vytahují jejich zuby moudrosti), ale ta čtvrtá, co se ještě neklube... s tou bude problém.
Jistěže jsem nad tímto verdiktem jenom mávla rukou a dále na něj sladce zapomněla. Když mi i poslední osmička začala růst a začala mírně bolet, nijak jsem to neřešila. Kolikrát jsem se už pokousala, než jsem si na nové zuby v malé puse zvykla? Spoustukrát. A vždycky se to nakonec ustálilo. Tahle se také nakonec uklidní.
A pak jsem se jednoho rána vzbudila, uvařila si čaj, namazala rohlík... a zjistila, že ho nesním. Přes noc se mi moje zbrusu nová osmička nepěkně zaryla do okolních dásní a měkkých tkání, že celá pravá tvář odpověděla tím nejlepším, co dokázala - křečovitý stažením, které mi nedovolilo otevřít pusu o moc víc, než jak bylo potřeba k mluvení. Koukala jsem tedy na svůj rohlík, neschopná si jej jakýmkoliv rozumným způsobem vecpat do pusy, a připadalo mi to všechno tak absurdní, že jsem se deset minut tak akorát smála a nemohla přestat. Poté ale asi všechny moje zuby moudrosti zafungovaly a já se zvedla a vyhrabala v šuplíku nůž, abych si mohla svoji snídani rozdělit na malinké kousíčky. Kdy jsem si něco naposled vědomě krájela na ovečky? Tuhle myšlenku jsem násilím zaháněla z hlavy, abych se necítila jako předškoláček, který nechce jíst a tak je mu strava násilně cpána do krku. Bohužel velmi podobný zážitek mě u snídaně čekal.
Při obědě jsem málem poprskala celé své okolí polévkou a když jsem byla s maminkou na večeři, zjistila jsem, na jak moc malé kousíčky je možno lžící rozdělit tofu. Ještě štěstí, že jsem neměla čínské tyčky, to bych se asi nenavečeřela.
Když jsem druhý den ráno opět krájela rohlík na malé pidižvíky, začínala jsem chápat, jak se asi mají někteří lidé, kteří mají takovéhle problémy. Odhadla bych to třeba na důchodce - třeba u babičky jsme ovečky aplikovali docela často. No, moudrost a stáří mají očividně něco společného. Nejenom ovečky.