Pět bodů, kterými by se měl řídit každý bludníček

Vypůjčeno od Jan Alexander z Pixabay

Řekněme, že moje turistická kariéra započala v mém velmi útlém věku, vlastně sotva jsem začala chodit. Nejspíš. Myslím. Samozřejmě, že to tehdy nebyla klasická turistika, jakou si člověk pod tímto názvem představí - na stranu druhou, v takovém případě bych také mohla tvrdit, že turistika s úderem jistého věku zase pominula a byla nahrazena pojmem novým a možná také výstižnějším. Toulání se. Zatoulávání se. A následné odzatoulovávání se. Tedy, ta poslední část čas od času chybí. Obzvlášť, když si nenastuduji pečlivě mapu a cestu do cílové destinace. Ano, už párkrát se mi stalo, že jsem někam jakýmsi nešťastným, prapodivným a vůbec nepochopitelným zázrakem nedošla. Obvykle protože jsem v jeden osudový okamžik zabočila druhou odbočkou a pak se najednou ocitla o pár kilometrů dále, než jsem měla původně v úmyslu. O tom, že se mi díky tomu také daří chodit čas od času třeba o hodinu později, nemluvě.

A jednoho dne jsem se vydala toulat sama po divočině severních Čech. A tentokráte to nebylo jen tak, tentokrát na mém správném nezatoulání se záviselo ještě pár dalších maličkostí, jako třeba nezatoulání se dalších lidí. Nebo spíš jejich šťastné doražení do cíle, který jsem musela vytvořit před tím, než by do něj dorazili.

Nu a protože vím naprosto přesně, že jsem ve své orientaci schopná asi tak stejně, jako dezorientovaná améba, pořídila jsem si mapičku, kde jsem si hezky přesně pastelkami vytáhla cestu, kterou se mám vydat, abych náhodou nezabloudila. I doběhla jsem na autobus, nechala se kus odvézt, vystoupila - a zjistila, že moje vytištěná mapka s pečlivě vytaženou cestou, abych nezabloudila, zůstala ležet doma na stole, o několik (vlastně docela dost) desítek kilometrů dál, než jsem se momentálně nacházela.

Z toho plyne bod první pro nepoučitelné bludníky - kontrolujte si před odchodem vše, co doma najdete.

Dále následuje bod druhý - když nesplníte bod první a zapomenete si nějakou z věcí esenciálních pro vaše následné putování, snažte se ji nějak chytře napravit. V mém případě to bylo zeptat se na cestu.

Problémem v tu chvíli však zůstávalo, že jediná dvojička, která by mi mohla nějakým způsobem pomoct, byla dvojička stopujících policistů a těch jsem se, popravdě, zeptat nechtěla. Rozhodla jsem tedy, že najdu někoho jiného, vhodnějšího. Narovnala jsem se, zvedla hlavu a nasadila sebevědomý krok, který alespoň z mého pohledu dával najevo, že vím naprosto přesně, co dělám. Když jsem je však míjela, tohle sebevědomí mě opustilo a na jejich místo se pomalu začalo vkrádat urputné soustředění se na okolní osoby, které by mi mohly pomoct.

Bod třetí - pokud spěcháte, neptejte se osamělých důchodců.

Důchodce vykračující si na procházce byl však jedinou osobou (kromě dvojičky policistů, která o nějaký kilometr za mnou kasírovala nějakého nebohého řidiče za prošlou lékárničku), kterou jsem po své cestě potkala. A tak jsem si vyslechla vlastivědnou, nebo tedy spíše vesnicevědnou, přednášku o tom, kdo kdy kde se jak narodil, co ve svém životě udělal a kde můžu nalézt jeho pomník, ke kterémuž jsem následně byla nasměrována.

Bod čtvrtý - když někdo tvrdí, že půjdete do kopce a soustrastně se na vás usmívá, nemávejte nad tím rukou, myslí to vážně.

A tak jsem poté, co jsem párkrát vyslechla politování, že půjdu opravdu, ale doopravdy do kopce, nebo ještě lépe řečeno do pořádného krpálu, mávla rukou, že přece chodím po všem možném už léta, vylezla jeden z nejotravnějších kopců, jaké člověk v našich končinách může potkat, a nestihla se na to psychicky ani připravit.

Nicméně na to navazuje ještě bod pátý - nevzdávejte se, nakonec někam stejně dojdete. Přinejhorším do Říma.