Jak jsem (ne)jela oslavit Silvestra

Vypůjčeno od Free-Photos z Pixabay

Vánoční prázdniny se přehouply do druhé poloviny a já začala vymýšlet, co bych mohla dělat na přelomu roku. Nenapádně jsem se vetřela na místo celkem daleko od hlavního města, což jsem brala jako velmi dobrou příležitost užít si nerušené chvilky někde venku v zasněžené přírodě. Kdo by také něco takového nechtěl, obzvláště když si uvědomíme, že celá naše metropole se na jednatřicátého obvykle rozzáří všemi barvami duhy a začne hrát jako kapela perkusí.
A tak jsem vyhrabala co nejvíce teplých ponožek, teplých triček a svetrů, abych v tom sněhu někde neumrzla, prodrala se do skládku, v jehož útrobách skladuji spacák a všechna velká zavazadla, vymyslela něco na zakousnutí a pak to převedla do hmotné podoby, dohodla si cestu, abych nejela sama, protože znám svůj orientační nesmysl, a po všech stránkách se natěšila na celou akci.
Druhý den ráno, když mi zazvonil budík, vyhrabala jsem se z postele obdivuhodnou rychlostí, jaká se mi celé Vánoce (a vlastně od té doby až doteď také) nepodařila. Nasnídala jsem se, převlékla (všechno vážně radostně - podivné na to, že bylo ráno, vážně jsem se musela těšit!), a šla se podívat, jestli moje drahá užovka Rumělka snědla přes noc malé mražené myšátko, nebo jestli ho mám opět vyhodit, aby se mi neotrávila, zatímco budu pryč. Myšátko jsem našla kousek od jejího domečku naprosto netknuté, zato milou užovku jsem nenašla. Prohledala jsem celé její ne moc rozlehlé sídlo a s úlekem zjistila, že zmizela. A protože moje depresivní období, kdy bych se při takové situaci zhroutila někde v rohu a pofňukávala, že jsem naprosto k ničemuž, zmizelo a bylo nahrazeno mým normálním vyšinutým stavem, chytila jsem mírně hysterický záchvat. S tím jsem ale schopná žít, takže pár hlubokých nádechů a výdechů mi opět zklidnilo tep natolik, abych se dokázala postavit a prohlédnout nejbližší okolí, aniž by se mi podlomila roztřesená kolena. Užovku jsem sice nenašla, naštěstí jsem také nenašla nic, kudy by mohla utéct. Nacházela se tedy ještě stále v blízkém okolí, což mě trochu uklidnilo. Velmi brzy jsem si ale uvědomila, že asi nikam pryč z Prahy nepojedu...
A tak jsem oznámila všem, kteří si byli ochotní to poslechnout, že jaksi nikam nejedu, nechala se uklidnit, že můžu přijet později, a začala milého hada doma hledat. Samozřejmě, že jsem měla sebedůvěru, že jej najdu ještě ten den a rozhodně jsem si veškeré teplé oblečení nebalila zbytečně, začala mě tedy tížit věc jiná, a to přesněji řečeno ta, že fakt, se kterým jsem nepočítala, se stal skutečností - pojedu na místo určení sama. Naprosto.
Moji hlavu naplnily myšlenky, jak se někde nenávratně ztratím, a protože tam měl být sníh, tak určitě zmrznu a budu nalezena až po další době ledové, jak se válím někde v permafrostu, odnesou mě bioteroristé a budou z mojí maličkosti sestavovat genom nějakých bojových virů. Šlo by jim to velmi dobře, protože všichni okolo mě byli zrovna nemocní. Jenomže kdo by stál o to, aby se podílel jako materiál na tvorbě nějaké ničivé zbraně? Musela jsem se tedy uklidňovat, že mě přece moji kamarádi nenechají ve štychu a třeba si udělají procházku, aby mě našli ještě dřív, než se celá tahle černá budoucnost stane.
Starosti to však byly zcela zbytečné, protože milý had se našel úplně přesně na Nový rok, což znamenalo, že jsem nikam nejela. Objevila jsem ji v basovém kombu. Bydlela si tam, skoro jako kdyby si tohle místo uzurpovala jenom pro sebe a považovala jej za svoji bytovku. Nebo alespoň přesně takový pocit jsem z toho měla, když na mě otočila tu svoji hlavinku s výrazem "Ano? Přeješ si něco?"
Mám to ale milého hada, že?