Konec semestru, zkouškové na krku

A tak to po Vánocích přišlo. Ani nemusím líčit, jak moc jsem se na tohle období těšila - nětěšila. Spousta lidí ho má rádo, ale já tedy rozhodně nechápu proč. Byla bych mnohem radši, kdyby se prodloužila výuka, žádné zkouškové by neexistovalo, testy se psaly v průběhu semestru a celý předmět by se zakončil nějakou pěknou reflexí. Koneckonců, kdo si daný předmět zapamatuje, když si ho má spolu třeba s pěti dalšími nacpat za měsíc a půl do hlavy? Protože, co si budeme namlouvat, kdo se stíhá učit průběžně v semestru, smekám mu svou vínovou buřinkou.

Nuže, díky velkému strašáku s názvem státnice jsem se rozhodla, že chci všechny zkoušky stihnout co nejdřív. Bohužel i se vší snahou se mi podařilo nacpat nejvíce jednu zkoušku na týden, což pro mě znamenalo zkouškové až do poloviny ledna. Nu, co se dá dělat.

Hned na první zkoušku jsem měla skočit třetího ledna, tedy den po prázdninách. Při pohledu do kalendáře jsem však zjistila, že přesně ten samý den mám objednanou návštěvu zubařky a že kdybych tuto návštěvu chtěla odložit, muselo by to být až na konci měsíce. A vzhledem k tomu, jaké divadlo mi vyvedl poslední rostoucí zub, nechtěla jsem moc otálet. A tak jsem si s nechutí musela test posunout až na druhý týden.

Těsně před koncem vánočních prázdnin jsem však i já podlehla všeobecné rodinné nemocnosti a chytila virózku, při které jsem kýchala a prskala každou pátou minutu. Že se to během těch dvou dní do návštěvy zlepší, s tím jsem rozhodně nemohla počítat. A tak, chtě nechtě, kontrolu svého chrupu jsem musela odložit na ten konec měsíce, kterému jsem se bránila jako čert kříži. Na zkoušku jsem se ale ani nepodívala, takže jsem pro všechny případy zůstala u původního data a vrhla se na počítání příkladů. Překvapivě jsem touto činností dokázala strávit celých pět dní, což mě překvapilo neuvěřitelným způsobem. Dokonce jsem si říkala, že bych tu zkoušku mohla zvládnout na docela hezkou známku.

A tak jsem si v den D zabalila kalkulačku a ještě o hodinu dřív se vypravila do školy, abych si stihla opatřit vzorečky a papír s předkresleným záhlavím. Když jsem si ještě jednou projížděla, co všechno na test potřebuji, chytla mě na chvíli panika, když jsem zjistila, že je potřeba index i studentská karta, protože první zmíněnou položku jsem samozřejmě neměla - na předchozí škole to vyučující moc neřešili a zapisování známek bylo čistě v naší režii. Po chvíli jsem se tedy uklidnila - proč by potřebovali obojí, proboha? Fotku mám přece i ve studentské kartě, obě jsou naprosto stejné, obojí stejně dokazuje, že jsem student, a zároveň obojí vypovídá o tom, kde studuji. Zápočet mám zapsaný v SISu a čím se všichni v dnešní době řídí? No indexem ne. V dnešní době index máme přece proto, kdyby náhodou věhlasný univerzitní systém spadl.

Bohužel jsem tento už poněkud nebakalářský názor s učiteli nesdílela. A tak jsem na zkoušce slyšela jen: "Vy nemáte index? Tak to si zajděte nahoru na sekretariát katedry matematiky, aby vám dnešní termín omluvili, protože my vás na zkoušku pustit nemůžeme."

Co si budeme namlouvat, nejenom, že mě to naštvalo, ale připadalo mi to absurdní. Když tohle prvotní otrávení opadlo, dostavilo se otrávení druhé, a tedy to, že očividně budu muset jít až na další termín, který se konal až za sedm dní. Snažila jsem se uklidňovat tím, že to přece nevadí, že je to den před poslední původně naplánovanou zkouškou, nicméně účinek to mělo pramalý. Spíše žádný.

A tak jsem učení se na další zkoušku musela promíchat s dalším počítáním příkladů.

Ale bylo to alespoň částečné uklidnění - druhý předmět byl sice zábavný, ale ono je něco jiného, když se o tom dozvídáte, a když si to cpete do hlavy.

A pak nadešel druhý den D, tedy zkouška číslo dvě, jejíž učení jsem prokládala těmi příklady. Ještě jsem si zkontrolovala,  jestli opravdu mám v aktovce univerzitní kartu i index a když jsem spokojeně zjistila, že vskutku ano, vydala jsem se do školy. Dorazila jsem půl hodiny s předstihem, což bylo tak hezky přiměřené. Před učebnou ale nikdo nestál.

No co, ne všichni třeba chodí tak brzo jako já, že, napadlo mě a trpělivě jsem čekala dál. Po nějaké čtvrt hodině mi to už ale opravdu přišlo divné.

To je zvláštní, už jenom nějakých deset minut do začátku a nikdo tu není... vážně tu stojím dobře?

Vytáhla jsem tedy radši mobil a zkontrolovala si, že opravdu nejsem špatně - byla. Zkouška se měla konat na druhé konci chodby, o čtvrt hodiny dřív, než jsem si myslela.

Vyrazila jsem tedy na druhý konec chodby jen abych zjistila, že všichni studenti jsou už usazení a poctivě píšou.

No paráda, napadlo mě, To asi zase můžu jít domů a napsat si ten test jindy. To už si ze mě ale opravdu děláte srandu!

Ale přece jenom, netáhla jsem se celou tu dálku jenom proto, abych se tady zase otočila a šla domů, ne? To teda ne. A rozhodla jsem se, že to zkusím. Sice mě asi vyhodí, ale kdybych to nezkusila, vyčítala bych si to docela dlouho. Vyrazila jsem tedy ke dveřím, narovnala se, nasadila ty nejvíc štěněcí oči, co jsem dokázala, a zamířila k panu doktorovi se slovy "Dobrý den, moc se omlouvám, ale zapsala jsem si špatně místo a čas konání zkoušky. Mohla bych si test ještě napsat?"
Překvapivě mi s naprosto klidným výrazem podal zadání, poslal mě do první lavice a nevrhl na mě ošklivý pohled ani ve chvíli, kdy se mi obsah celého penálu vysypal do tašky a udělal tak rámus přes polovinu třídy. Tak spravedlnost přece jenom existuje!