Oborová segregace ve škole a jak proti ní (ne)bojovat

*Varování: milé děti, tohle radši ve škole nezkoušejte, mohly byste skončit výrazně hůře než já.*

Se začátkem nového semestru se udál také začátek předmětu týkajícího se fyziologie rostlin  se všemi svými přednáškami a cvičeními. Vzhledem k tomu, že fyziologie rostlin je (pokud se mě konečně začne držet štěstěna, kterou obvykle nemám) obor mého budoucího zájmu a také obor mého budoucího magisterského studia, jakožto předmět to pro mě není zase tak obtížné a celé jsem si to nechala spíš jako jisté opakování. A tak jsem se na první lekci vydala s tím, že zhruba tuším, o co se jedná a přece bych to už měla mít naučené natolik, aby mě nevyrazili. Bohužel, s tímto nabytým sebevědomím přišel i jakýsi komfort a pocit domáckého usazení v daném předmětu, takže moje obvyklá vyklepanost a touha zalézt pod stůl zmizela do neznáma a namísto toho byla nahrazena mou občasnou (a často velmi kritizovanou) bezprostředností.
Celé to začalo tím, že se pan docent podíval do docházkového archu, zděsil se, zvedl hlavu a rozhlédl se po učebně a poté se šokovaně otázal, kolik je na tomto cvičení zapsaných architektů. Když se zvedlo zhruba šest rukou, zděšený výraz a nějaká poznámka o bohu, nebo dokonce několika bozích, se opakovala.
Hm, jasně, myslí si o nás, že jsme naprosto mimo a tupí. Nebylo by to poprvé, co jsem se s tímhle názorem setkala. Nicméně jsem si říkala, že jakožto pedagogický dozor to snad tolik najevo dávat nebude.
V následující části cvičení, kdy jsme si zakreslovali rostlinné buňky, procházel okolo nás a přes rameno nám naše čmáranice kontroloval.
"No, tady to vypadá aspoň jako buňka," prohlásil, když se přes rameno podíval ke mně, "to víte, máme tady ty zahradní architekty..."
Výborně. Takovéhle poznámky o architektech a umělcích jsem slýchala vždycky doma ve velkém. A vždycky mě to samozřejmě mírně popudilo. Třeba já, jakožto jeden z těch hloupých architektů, mám obhájenou bakalářku z anatomie rostlin. Před tím, než jsem nastoupila na tento obor, absolvovala jsem rostlinné předměty, se kterými se úrovní může tenhle sotva rovnat (tak třeba nám tam dali do ruky automatickou pipetu víckrát než jenom jednou a - pozor - dokonce nám vysvětlili, jak se s ní zachází, abychom ji náhodou nerozbili). Sice špatně, ale absolvovala; nakreslila jsem tedy spoustu rostlinných buněk a strávila jsem týdny zabořená nosem do knih. Ale to on samozřejmě neví. A co dalšího neví? Přeci to, že podobnou cestu před sebou mohl mít jakýkoliv student, který se v oné učebně zrovna nacházel. Takže i architekt.
Nebo ještě druhou možností by mohla být mírná podrážděnost tím, že de facto všichni architekti na tuhle školu nešli protože proč by ne, ale protože chtěli a museli si na rozdíl od spousty ostatních projít přijímacím řízením a tudíž se na rozdíl od některých slovutných botaniků učí, aby na škole vydrželi. Ať už je to však způsobeno nelibostí nad uměleckým oborem nebo nad oborem, jehož studenti se učí a předhání tak obory jiné, které by se učit měly, nemám v lásce, když se shazuje jedna skupina před těmi ostatními. Zavání mi to něčím, co skutečně nemám ráda. A protože jsem to já a už od začátku jsem se cítila v tomto předmětu jako doma, nenechala jsem se vyvést z míry a za zděšených pohledů ostatních spolupracovnic (také architektek, jen tak mimochodem) jsem se zeptala, co přesně vlastně proti architektům má. A čekala, co se stane. Nejdřív se samozřejmě váš oponent zatváří, jako byste na něj chrstli kbelík ledové vody. Pak ale tahle situace bude mít pokračování.
A zde se hodí zopakovat ono upozornění ze začátku: Milé děti, nikdy něco takového nezkoušejte, protože v tuto chvíli se nabízí několik řešení.
To první je očekávanější - učitel se rozpálí doběla a vykáže vás z učebny, připojí k tomu nějaké to kázání, důtku, nebo jiný postih, a vy víte, že už to do budoucna rozhodně nemáte dělat.
Ta druhá možnost, kterou bych tak úplně neočekávala, ale která se k mému milému překvapení stala, byla ta, že jsem dostala překotné vysvětlení, že pan docent proti architektům rozhodně nic nemá, s tím se otočil a jako mírně zmoklá slepice se odplahočil k další dvojici. K mému mírnému uspokojení - člověk se nikdy nepřestává učit a příští rok si pan docent třeba nevybere architekty jako cíl kritiky.
A co jsem z toho potom měla? Za celou dobu se nám nedostalo žádného zlého komentáře, protože proti architektům přeci nic nemá, akorát jsem poté nemohla říct prakticky nic, aby mi pak nedělal šokovanou ozvěnu, protože zcela očividně někoho tak moc bezprostředního ještě nikdy nepotkal ani nikdy nepotká. Ale o mých náhodných poznámkách týkajících se sušin, barevností preparátů anebo avokád zase někdy jindy.