Ze zákulisí receptáře

Vypůjčeno od Hans Braxmeier z Pixabay

Byly doby, kdy jsem si přála studovat na DAMU. No ano, vážně. Hodně dlouho jsem hrála divadlo (nebo spíš jsem chodila do ZUŠky skoro od začátku povinné školní docházky až do doby, než jsem se v osmnácti stala moc starou na to, abych mohla pokračovat dál) a byť mě lákala spíš autorská tvorba než reálné účinkování v nějakém filmovém nebo divadelním počinu, pořád jsem tenhle sen měla. Nakonec jsem se však rozhodla jej velkolepě neuskutečnit a namísto toho jít na nějakou jinou vysokou školu, která se bude tvářit o něco otevřeněji co se kvalifikace pro nějaké budoucí zaměstnání a samozřejmě onoho budoucího zaměstnání týče. Tímto by se moje herecká kariéra mohla zdát zcela uzavřenou, že? Také jsem si to dlouho myslela až do... dnešního rána.
Dneska totiž jenom stačilo přijít do školy a hned jsem se shodou nešťastných náhod dostala před kameru. Naštěstí se jednalo jenom o televizní pořad a po mně se akorát chtělo rozmotávat netkanou textilii přes celer (protože v noci se přes nás přeženou přízemní mrazíky, tak musíme naši pěstěnou zeleninu pečlivě chránit). De facto jsem byla něco jako kostýmní kulisák. Ale herecká kariéra začíná u celkem čehokoliv, není-liž pravda?
To, co po mně chtěli, znělo jako naprosto snadný a jednoduchý úkol: popadni se svojí dvojicí tady tuhle látku a přetáhněte ji přes celer. Snadné, ne? TO by zvládla přece i cvičená opice. Ale poté se to začalo komplikovat. Měli jsme u toho vypadat zcela přirozeně, jako kdybychom to dělali už nějakou dobu před tím, než na nás kamera zamířila, a předpokládali, že to ještě nějakou dobu dělat budeme, a kamera okolo nás jen tak náhodou prošla. Bohužel, celé naše teritorium se skládalo z nějakých tří metrů na délku a metru a půl na šířku, přikrýt jej látkou bylo tedy otázkou... no, řekněme že minuty. Nebo ještě méně. Navíc jenom kousek od nás další dvojička ukázkově plela zbytek celeru od pěťouru, takže už na první pohled se celá scéna jevila trochu nesmyslně. Ale co, je to praktická ukázka toho, co se jak má dělat, ne reálná práce, že?
A tak tedy naše herectví spočívalo v tom, že jsme stáli u připravené role látky a čekali jsme, až se kamera přiblíží. Protože máme jako vzorní studenti pracovat a ne se flákat, bylo nutné snažit se podchytit čas, kdy už by nás kamera mohla zachytit. A také jsme museli začít pracovat o něco dřív i proto, abychom nevypadali moc kostrbatě a násilně nastrčení do nějaké scény. Protože tak to přece vůbec není, ne?
Pán z televize nám dal radu, abychom kromě uvolněného chování a přirozeného pohybu komunikovali. Protože to se při práci dělá, dvojice studentů si normálně povídá. To jsme samozřejmě dělali a naštěstí kamera náš rozhovor nezachytila. Kdyby ano, znělo by to zhruba nějak takhle:
"Nenatočila se ta kamera na nás?"
"Ne, asi ne, dobrý. Zatím jsou daleko."
"Super. Hele, teď se pohnuli! Jdou k nám! Co budeme dělat?!"
"Rozmotávej, rychle! Ne, počkej, nejdou k nám, jenom se pohnuli."
"Dobře, tak čekej, čekej... hele, ale teď fakt jodu k nám!"
"Tak honem, přikrývej!"
"Počkej, oni se zastavili u pórků..."
"A jo. No jo, co se dá dělat. Tak to zase musíme namotat zpátky."
"Hele, ta kamera se nebezpečně otáčí naším směrem."
"To teda. Hele, počkej, vypadá to, že pórek končí. Musíme vypadat, že poctivě makáme! Jdeme zase přikrývat!"
"Jo, super. Teď jsme to přikryli. Co teď? Jakože to máme přikrýt nadvakrát? Aha, oni to dokonce do té kamery říkají, tak to asi bude pravda... No jo, ale co teď? Vždyť už to máme hotové a nedostali jsme žádné další instrukce! Co kdybychom šli plít? ...Aha, to je fakt, taky tu netkanou textilii můžeme upravit. Jasně. Ale to taky nezabere moc času a... hele, počkej? Kam to jdeš?!"
Už jste někdy viděli pořady a dokumenty? Ty, které se natáčí uprostřed nějakého zcela běžného provozu, všichni tam vypadají zcela přirozeně a normálně? Tímto si vám dovoluji zkazit veškeré iluze o tom, že by to v sobě mělo alespoň špetku přirozenosti. I takovéhle primitivní věci jsou zcela uměle nacvičené a poté jenom přehrané.
A kolik práce to dá!