Poplaaach!

Vypůjčeno od Peter H z Pixabay

Pokud se vám v domě sem tam při pátečním večeru neozve alarm, musíte uznat, že jsou vaše páteční večery nudnou záležitostí. A mohli byste závidět, když já řeknu, že já konce posledních všedních dnů trávím zábavně.
Když se ten dotěrný zvuk ozval, zrovna jsem uvelebená u notebooku vymýšlela, co napsat za článek – a nikdy by mě nenapadlo, že inspirace přijde tak záhy a ještě k tomu zcela nenadálého podnětu.

Nebylo to ale poprvé, co se nám alarm hlásící požár v domě ozval. V jednu dobu to byl doopravdy evergreen, kdy se u nás vyhoukávalo jak na lesy co večer, a protože toto houkání brzy zase skončilo, nikdo to už nebral vážně. Tudíž ani já to tentokrát vážně nebrala. Prazvláštní však bylo, že dnes to trvalo poněkud delší dobu než obvykle. Dokonce tak dlouhou, že mě to nakonec vyhnalo z bytu ven. Pootevřela jsem dveře, vykoukla na chodbu a pohledem se střetla se sousedkou, která měla zcela očividně stejný plán jako já. Chvíli jsme na sebe za ohlušujícího jekotu (který se na chodbě ozýval mnohem důrazněji, protože hysterická krabička je umístěna někde v těchto společných prostorách) tak koukaly, dokud jsem nedostala vysvětlení a uklidnění, že to se tu přece děje běžně a snad to nic neznamená. Poté se sousedčiny dveře zaklaply a já zůstala na chodbě sama jen s obludným kvílivým zvukem. A protože takovou věc zdravý člověk nevydrží dlouho, zase jsem urychleně zaplula do bezpečí za svými dveřmi. Zvuk okamžitě ztlumil svoji hlasitost, kvílivě a naléhavě se však dál dožadoval naší pozornosti. A to se mi nelíbilo. Vypnula jsem tedy všechno, co bych vypnout měla, včetně rádia, a zaposlouchala se do čehokoliv, co by mi mohlo napovědět, že se opravdu děje něco ne až tak správného. A ono se asi opravdu něco dělo. Dupot na schodech nahoru a dolů se začal ozývat chvíli po vypnutí rádia, aby mě tak upozornil, že jde možná doopravdy o průšvih. Ale já se rozhodla neukvapovat. Ne, ne, nebudeme vyšilovat, hezky pomalu zjistíme, co se děje.

Zachovala jsem se tedy přesně tak, jak by se normální člověk při evakuaci zachovat možná ani nestihl – hezky teple jsem se oblékla, protože co když bych měla jít někam ven, ale především protože v šortkách nepůjdu vykukovat na pana vrátného. A s tím jsem vyšla na opravdu nesnesitelně hlučnou chodbu a vydala se směrem k nejspíše nefunkčním výtahům. Ve dveřích jsem se však téměř srazila s hasícím přístrojem a vzápětí si uvědomila, že jeho majitele jsem asi právě sejmula dveřmi. Nedal se tím však nijak rozhodit a hned se i se svým červeným válečkem první záchrany valil přese mě, následován o něco drobnější a podobně excentrickou slečnou svírající druhý červený váleček první záchrany.  Skoro to vypadalo, jako by ten průšvih byl u nás na patře! Hned mi v hlavě začalo probíhat všechno, co jsem mohla udělat špatně – nevypnout sporák? Ale ne, je elektrický indukční, ten nehoří. Že by ta nová žárovka? To snad také ne, to už by to tu snad křičelo dřív. Svíčku jsem žádnou nezapalovala… nakonec jsem došla k závěru, že můj rozbordelený pelech je mimo podezření a doufala, že k podobnému závěru dojde i naše hasičské duo. Naštěstí oba dva mířili před udivenými zraky ostatních sousedů pomalu vylézajících ze svých příbytků až na konec chodby za akčního pokřiku „Kde je tady byt číslo 62?!“

Když jsem vysokého mladého muže v tureckých kalhotách taktně upozornila, že se tady žádný byt s číslem 62 nenachází, změnil to na 52 a dál si to mířil až na úplný konec chodby, kde začal velmi rázně a důležitě klepat na dveře. Možná by je dokonce i v zápalu velkého zachraňování všech našich životů vykopl, naštěstí se však stihlo otevřít ještě před tím, než by to nedej bože skutečně udělal.

Na chodbu vylezla dáma v noční košili a unavenýma očima mžourala na povyk kolem sebe a zcela očividně netušila, která bije.

„Kde vám hoří?!“ pokračoval mladík, který byl očividně v akční ráži.

Paní ho nechápavě sledovala a teprve po chvíli ze sebe dostala, že nikde a že neví, proč by u ní doma jako mohlo hořet.

A tím celá akce skončila. Po chvíli se v chodbě objevil ještě vrátný a všichni se ji snažili přesvědčit, že jí doma hoří a ona má ukázat kde, aby to těmi svými hasicími přístroji mohli uhasit, a to až do chvíle, než alarm konečně utichl.

A tak bylo v závěru rozhodnuto, že asi opravdu nikde nehořelo, akční dvojka se opět odakčnila a vydala se zpět. A já si můžu v deníčku odškrtnout další nenudný páteční večer.