Jsem naivní snílek, neignorujte mě!

Vypůjčeno od Ritesh Tamrakar z Pixabay

Po delší době jsem se vrátila k psaní povídek, které jsem chtěla přímo určit dětskému čtenáři.

Čím se takové moje povídky vyznačují? Je to snadné. Obvykle mají lehký a veselý podtón s nějakou výchovnou tématikou. Nebo alespoň teoreticky výchovnou. Jasně, to samé bych mohla říct i o těch ostatních věcech, které píšu. Jenomže zatímco u těch "ostatních" píšu text přesně tak, jak celou situaci vidím, často dosti nevesele a mnohdy se špatným koncem, byť to podávám s ironickou nadsázkou nebo přirovnáním, které původní negativní kontext nějakým způsobem přikreslí, u povídek určených pro děti tohle nedělám. Všechno určené dětem je veselé, barevné, všichni se mají rádi a všichni si pomáhají. Kupříkladu teď mám chudáka hlavní postavu, které všichni jako o překot nabízejí pomoc jenom proto, aby nebyla smutná. Jakýkoliv problém se dá vyřešit slovně, protože všichni se navzájem poslouchají a všemu tomu stojí nadřazený problém nemocné osoby, díky čemuž hlavní postavě všichni pomáhají o to víc...

A v jednu chvíli jsem odložila tužku a zaposlouchala se do hudby, která mi hrála v pozadí.

Pro upřesnění se jednalo o písničku "Massacre, The New American Dream" od kapely Palaye Royale.

Na obrazovce mi k tomu i běžel klip, takže vjem mohl proběhnout se vším všudy.

A v tu chvíli jsem se začala cítit neuvěřitelně znechucená tím vším, co jsem dosud vyplodila. Proč píšu o tom, že si lidi navzájem pomáhají, když je to mnohdy naopak? Proč házím hlavní postavu do světa, kde se k ní jakožto k osobě s problémem nikdo neotočí zády? Proč píšu, že se všichni navzájem poslouchají, když to proboha není pravda? Proč se snažím tomu svému cílovému čtenáři ukázat utopistický svět, který samozřejmě neexistuje, a co hůř, vecpat mu názor, že by měl třeba nedejbože i věřit tomu, že to opravdu není jenom smyšlenka? A teď ta nejdůležitější otázka: proč, proč tedy něco takového píšu, když mám na celou věc úplně opačný názor? Mám pak pocit, že nelžu jenom cílové skupině, ale především sama sobě. Skládám ze slov věty na papír, zní mi to hezky, tvoří to iluzi, kterou bych si přála... ale stačí se podívat ven z okna a napadne mě: bože, holka, cos to vymyslela za hloupost?

A v tu chvíli jsem si uvědomila, v čem vlastně ty dnešní děti vyrůstají. Všude okolo nás je ukázka toho, jak společný dialog dokonale nefunguje. Neposloucháme, co ten druhý říká, odvracíme se jeden od druhého a navzájem se stigmatizujeme, mnohdy jenom proto, abychom se mohli z nějakého, jakéhokoliv, důvodu pomlouvat a nenávidět. Když je někdo odlišný, často se na něj všichni dívají skrz prsty, nebo si z něj udělají rovnou třídního nepřítele. Všeobecná nevraživost někdy přeroste v šikanu, někdy dokonce i v něco ještě závažnějšího. To však není ani zdaleka to nejhorší. Protože tu máme fakt, se kterým tu bojuji celou dobu psaní tohohle článku. Všímáte si, jak nejsou lidi, kteří, by dnešním dětem ukázali správnou cestu? Někteří z nás se do takovéhle akce pustí. A někteří z nás po chvíli dojdou k tomu samému, co já: proč se z dětí snažím vychovat hodného naivku, když stejně vím, že v dnešním světě mu to k ničemu nebude? Neměla bych se spíš podvolit dnešnímu trendu, že silnější a bezohlednější obvykle vyhraje? Tenhle názor mi připadá neuvěřitelně zvrácený, ale čím víc se dívám okolo sebe, začínám se bát faktu, že těch hodných bude postupem času ubývat a budou nahrazováni těmi, kteří se budou řídit pravidlem silnějšího.

Dívám se okolo sebe a začínám si říkat: jak dlouho ještě potrvá, než naše společnost spadne na úroveň divokých zvířat?

Možná v tomto okamžiku nastal pravý čas svoji naivní povídku dopsat a poslat ven do světa.