Jak člověk k berli přijde?

Vypůjčeno od Michele Stival z Pixabay

Ještě na prvním stupni základní školy jsem se vydala cestou pěsti. Tedy. V překladu do lidského jazyka jsem byla přihlášena do kurzu karate, což byla jedna z věcí, která mi prakticky zformulovala život. Ale o tom třeba jindy. Teď se budu věnovat všem těm krásným a úžasným lektorům a lektorkám, které jsem vždycky obdivovala a v duchu si malovala, jak se ze mě jednoho dne stane stejně úžasná bojovnice, která bude moct své zkušenosti předávat mladší generaci. I přes všechen ten bezmezný obdiv mě ale jedna věc vždycky velmi překvapovala. Velmi často se stávalo, že tihle krásní lektoři se na trénink připajdali, celou dobu ulevovali jedné noze a když jsme se jakožto žáci divili, vysvětili nám, že je to kvůli nějaké té operaci.
Jak je možné, že vám bojové umění přivodí zranění tak vážné, že musíte jít na operaci a pak se bůhvíjak dlouho belhat o berli? A tak k mému předsevzetí přibylo i další - naučit se všechno tak, abych se do podobného stavu nikdy nedostala.
V průběhu let jsem karate nakonec opustila, vystřídala pár jiných bojových umění, ta na chvíli zcela nahradila tancem a nakonec se na původní cestu zase vrátila s nejasnými potuchami o tom, co je pro mě vlastně nejlepší, a ani jednou jedinkrát za celou dobu se mi nestalo, že bych měla podobný problém. Možná, že jsem tuhle dětskou vzpomínku z hlavy vytěsnila - až do chvíle, kdy se teď už jiný, ale stále stejně krásný a obdivuhodný lektor přibelhal o holi na lekci se zprávou, že jej v příštích týdnech čeká operace kolene. Teď jsem ale již poznala, že proto, aby se vám něco takového stalo, musíte cvičit poměrně často, možná i docela drsně (a možná i trošku špatně) a ještě k tomu potřebujete, aby z nebe zasáhla něčí zlomyslná ruka. A to se mně přece nikdy nestane, ne? Jistěže ne!
Takže už bych třeba do těch schodů mohla vyjít, aniž by moje koleno protestovalo, protože nemám čas na to, abych běhala po ortopediích.