Jubilejní dvacátý den

Vypůjčeno od Anrita1705 z Pixabay

Jednoho krásného dne se přihodilo, že nám bylo zakázáno chodit ven. Tedy, kromě akutních případů, které jsou naprosto neodkladné, a i ty se musí omezit na dobu co nejkratší.

To už ale všichni víme, že? Dle mých propočtů je dnes přesně dvacátý den, který v domácí izolaci trávíme. Měli jsme tedy spoustu času si nynějšího stavu všimnout. Dokonce i takoví nevšímaví lidé jako já to již museli zaznamenat.

A představte si - já to skutečně zaznamenala! Nejdříve to začalo tím, že mi zavřeli galerie. To jsem státu ještě doteď neodpustila. Chystala jsem se po delší době na výstavu Devětsilu a co myslíte? Zavřeli mi to tam před nosem, ještě dřív, než jsem se vůbec stihla vypakovat z domu! Sice se na ni budu moct podívat virtuálně, ale to prostě už nebude ono. Ale dobrá, to bych ještě byla ochotná skousnout. Horší věci ale potom následovaly v celkem krátkých intervalech. Krátce poté totiž zavřeli knihovnu. Kam se má člověk chodit učit, když je škola zavřená? Sedět celý den doma je pro hyperaktivního člověka trest slovy i čísly nevyjádřitelný. No a pak samozřejmě to samotné zavření doma. Víte, jaké to je, být zavřená v jedné místnosti jenom s hadem? Já tedy naštěstí ne, protože můj hloupý mozek si stihl všechna pro a proti krizové situace spočítat až s obdivuhodnou rychlostí, a včas zatroubit na ústup. Takže záznamy o izolaci Zdeničky a jejího hada budou na programu dne asi někdy jindy. Krizová situace na mě však i po ústupu do bezpečných vod dopadla stejně, byť jsem se ze začátku cítila jako princezna, kterou právě někdo vysvobodil z věže.

První dny byly dost špatné. Nejprve jsem nadávala na všechno, co se kolem mě pohnulo, poté jsem měla pocit, že všechno, co se kolem mě pohnulo, se pohnulo jenom proto, aby mě nějak osobně urazilo, potom jsem zase nadávala a nakonec zjistila, že se z toho stal nekonečný kruh. Můj hloupý mozek opět zapracoval a s přísným výrazem v neexistující tváři mi oznámil, že takhle to již dál nejde a ten zbytek mého já by se sebou měl začít urychleně něco dělat. A tak jsem se začala opět potápět do již dávno zanesených vrstev svého pokoje a netrvalo dlouho a podařilo se mi objevit snad úplně všechno, co jsem se snažila od patnácti let za každou cenu pohřbít. Začalo to náhodně vyplavenými komiksy a parodickými videi, pokračovalo to již dávno zapomenutým japonským rockem a skončilo u Dance Dance Revolution. A od té doby se můj čas strávený v domácím prostředí začal podezřele lepšit. Asi budu muset dělat vzpomínkové výlety častěji...