Nasadím si korunku a povedu vás... k nějakému konci.

Vypůjčeno od klimkin z Pixabay

Včera vyhnal Marušku z domu, dneska nám sebral sůl, zítra nám všem bude holit hlavy...
A tohle není jediný citát, z jedné mojí oblíbené pohádky, který mě k nynější situaci napadá. Alespoň v reakci na to všechno, co se tady všude okolo mě děje. S každým dnem přibývají různá nová opatření, díky kterým by se postup nynější pandemie měl zpomalit či omezit. S některými plně souhlasím. Nad některými se jenom s pozdvihnutým obočím pozastavuji. U jiných se bojím, že nám tu pustí kořeny a nám se je už později nepodaří vyrvat. V momentálním rozpoložení jsme totiž úživnou půdou obohacenou velmi kvalitním humusem v podobě nevítaného kamaráda s korunkou - a jak jistě všichni víme, čím lepší podklad je, tím více se na něm všemu daří. A nedivila bych se, kdyby toho některá z autorit využila.
S každým dnem se objevují nové nové nápady, které se uvádí v platnost. Ale přesně jak je to v té pohádce, všeho je přiměřeně. Jeden nápad vyznívá jako hygienické opatření. Jiný omezuje seskupování lidí. Další nás nenápadně špehuje. Do každého pytle přibude pokaždé jenom něco. A je toho pokaždé jen přiměřeně. Tak, abychom se nemohli bránit a ani neměli nynější situaci co vytknout.
A do toho všeho se nám nad hlavou ozývá budovatelský hlas, který nás pomalu ale jistě vede s velkým pozitivismem a spoustou díků všem pracujícím ke světlým zítřkům.
Mám pocit, že bych měla začít pěstovat červené karafiáty, abych měla jak oslavit letošní první máj.
Protože Velký bratr si nasadil korunku a vede nás... kam, to radši zatím vědět nechci.