Obchodníci za časů korony

Je tomu již nějakou dobu, kdy se díky koronaviru zavřely brány všech obchodů. Uvnitř to však stále bujelo životem a já byla u toho. Jak to uvnitř asi vypadalo? Jak jsme to všichni zvládali? Zvládali jsme to vůbec? Nebo jsme se jen zoufale zuby a nehty snažili přežít? Pojďme si zavzpomínat na dobu pár týdnů zpět a na to, jak si žili obchodníci za časů korony.

V šest ráno zazvonil budík, vyčítavě jako by byl svojí prací unavený a chtěl oddych. Někteří by mu jej možná mohli dopřát; já do něj však jenom praštila, vyhrabala se z postele, bez většího rozmyslu do sebe nalila hrneček kávy a vydala se do středu města za prací. Ulice ani metro nezely takovou prázdnotou, jakou by člověk mohl v době pandemie koronaviru očekávat. Ale proč?  Školy jsou přeci zavřené a rodiče s dětmi sedí doma. Nebo snad ne? Skutečně, doma nesedí všichni. Nezdolní obchodníci se totiž každý den vydávají hrdinně vstříc hromadám objednávek čekajících uvnitř zavřených obchodů. To bude ono. Takových, jako jsem já, žije totiž v našem krásném hlavním městě nejspíš plno. A stále máme spoustu práce, takže městskou dopravu zahltíme bez obtíží. Kde se ale ta spousta práce bere? Nu, když tolik z nás teď tráví dny před obrazovkami, co dělat ve volném čase? Přeci nakupovat přes internet! Domácí škola nebo homeoffice musí vyčerpávat, tahle činnost tudíž skýtá příjemné odreagování. Nebo alespoň to jsem si pomyslela, když jsem po příchodu do našeho obchodu uviděla ten až neúnosně tlustý štos objednávek.

„Proboha, kolik toho je?“ Zděsil se jeden z kolegů, když popošel blíž a onen hrůzný výjev spatřil také. Výborně, alespoň jsem nebyla jediná, komu první ranní překvapení neudělalo radost.

„To jsou objednávky,“ okomentovala štos nadřízená, která se zatím objevila kousek od nás. S kelímkem kávy v ruce, botami na vysokém podpatku a sakem přehozeným přes ramena vypadala spíš jako by plánovala zbytek dne strávit vysedáváním v kanceláři a ne nořením se do polic se spoustou rozličného zboží.

„Tak na co čekáte? Samy se nevyřídí.“

Pohled, kterým nás zpražila, odmítal jakékoliv další nevhodné komentáře, prosby jakémukoliv bohu, nebo snad dokonce stížnosti. Jsme obchodníci a musíme prodávat. Když je situace taková, že si zákazník nemůže pro nákup přijít, musí nákup přijít za ním. Kdyby tomu tak nebylo, nikdo by si nic nekupoval a my bychom mohli akorát zavřít. Okamžik, kdy si zboží musí najít cestu k lidem samo, právě nastal, takže pokud budeme jenom stát a kritizovat, tak nejspíš brzy nastane i to nepříjemné pokračování o zavírání. A tak nezbylo nic jiného, než popadnout část z toho nepěkně tlustého štosu a začít trpělivě obcházet police a regály a doufat, že se vynoří něco, co by mohlo odpovídat přání zákazníků.

Co když zítra otevřeme?

První objednávka obsahovala nějaký obskurní zápisník se slonem, který magicky zmizel ze svého původního místa. Já si ale byla zcela naprosto jistá, že ještě den předem jich přesně na téhle dané lokaci existovalo snad deset!

Databáze v počítači si to myslela také. Pár dalších kolegů též. Jenom polička, kde by měl ležet, ne. Díra na regálu mezi ostatními zápisníky bez slonů, zato s Buddhou nebo motýly, na mě zírala jako nepěkný výsměch mého budoucího nezdaru v podobě velkého nápisu nenalezeno na papíře. A ten pak přistál mezi nepěkně se kupící vrstvou dalších obdobných ztracených věcí. Za poslední týden jsme dostali už jedno kázání o tom, jak špatné tyhle naše výsledky jsou a jak všechno zdržují… takže polovina z nás začala paranoidně hledat dokonce i věci, o kterých si už ani databáze v počítači nemyslí, že by reálně existovaly. Někteří si zase začali brát jenom takové seznamy, kde jsou všechny položky dohledatelné. To je dobrá obrana proti neúspěchu, ne? Jenomže pak se stane přesně tohle. Něco, čeho má být hodně, je k nenalezení. A hned dopoledne. To člověku k dobré náladě nepomůže ani ta ranní káva. A jako by celému dni někdo nepřál, vchodové dveře se otevřely, a kromě nepříjemného průvanu s sebou dovnitř zanesly několik lidí s vozíky vrchovatě naloženými pečlivě zabalenými balíky.

„Co je to?“ neodpustila jsem si otázku, přestože odpověď byla zcela jasná.

„Přece nové zboží. To, že jsme zavření, ještě neznamená, že nikdo nic nevydává,“ odvětil další pan kolega, zatímco svůj vozík obratně umisťoval mezi spoustu dalších a stejně naložených vozíků zaparkovaných uprostřed uličky již dříve.

„Teď je potřeba to všechno rozbalit a hezky vyrovnat do polic, aby to tu nějak vypadalo,“ vysvětloval při tom.

„Ale proč bychom měli něco vyrovnávat do polic, když stejně máme zavřeno? Lidi si to nepřijdou kupovat a my nestíháme vyřizovat internetové objednávky,“ zaprotestoval někdo chabě.

„Protože zítra můžeme otevřít. A kdybychom otevřeli, tak tady nemůžeme mít nepořádek,“ pokrčil rameny někdo jiný.

„Ale vždyť zítra neotevřeme,“ namítla jsem ještě chaběji.

„Ale mohli bychom!“ vyštěkl na mě někdo další, teď už docela nevrle, takže jsem se vydala opět pátrat po svých diářích se slony.

Boj s větrnými mlýny

I když byl další vozík zaparkován vskutku obratně, z chodbičky mezi regály se stala složitě zdolatelná opičí dráha. Další hledání se tudíž stalo úkolem téměř akrobatickým. To by se člověk pak neměl divit, že nám hledání neexistujících věcí jde pomalu, vždyť u toho musíme vydávat ještě sportovní výkony skoro jako na olympiádě. Nakonec se však štos začal úspěšně tenčit a mizet a kdekomu z nás se pomalu ale jistě začala lepšit nálada. Kde se však vzal, tu se vzdal, najednou se objevil administrativní pracovník se štosem zcela novým.

„Tak tady máte ty dnešní objednávky!“ prohlásil s předstíraným veselím, zatímco nám štos pokládal vedle toho prvního, již téměř vybraného.

„Časem ještě přibudou další, ale takhle to zatím stačí,“ uklidňoval nás hned, jak si všiml našeho výrazu.

„Takže to, co jsme hledali doteď…“ ozval se po chvíli stísněného ticha někdo odvážně.

„To jsou ještě včerejší objednávky,“ byl okamžitě doplněný, aby náhodou nedošlo k nějaké mystifikaci.

„Tak už aspoň víte, co budete dělat zítra.“ Ozvalo se od vedoucí. Ta mezitím odložila kelímek s kávou i svoje sáčko a elegantně se na svých podpatcích nesla okolo.

Jediné, jak se na celou situaci dalo reagovat, bylo oddechnout si, že za chvíli nastupuje odpolední směna a my za ně budeme dohledávat zítra. A to ještě ani nenastala předvánoční horečka.