Otesánek a celulóza

Chroustá a chroustá, mechanicky u toho mlaská a je těžké ji nasytit. A my ji pořád krmíme. Všude okolo nás se vzdouvají mraky prachu, ucpávají dýchací cesty a nutí nás do kašle. A tomu Otesánkovi je to úplně jedno. Pořád jenom chroupá a chroupá a mlaská a mlaská a kdyby měl jazyk, tak se u toho i olizuje.

Nejhorší ze všeho je fakt, že my potřebujeme, aby se pořád ládovala. Stále dokola jí nosíme novou a novou potravu, víříme prachové masy všude okolo a dobrovolně si necháváme zacpávat plíce tímhle hnusem. Proč kouřit, když máme našeho pracovního mazlíčka? Dokonce ani na stavbě pracovat nemusíme, nakonec to dopracujeme stejně jako dělníci. Jen žádná silikóza z malých částeček křemene. Ne, ne, tohle je něco nového a neprobádaného. Vzniká to z papíru, takže namísto silikózy celulóza?

Nemoc každého úředníka. Jen se o ní nemluví. Možná, že to není tak závažné, nikdo na to neumírá, ani potom nekašle, jako by se mu někdo snažil vytrhnout plíce z těla. Ale určitě to tu být musí. Vždyť při pohledu na všechna ta oblaka okolo se dá jenom těžko uvěřit, že by hromady zchroustaného papíru neměly žádné následky na lidský organismus. Ale co už. Dělat se to musí, prach neprach, celulóza necelulóza. A skartovačka jenom souhlasně přežvykuje. A nakonec, konečně, hrdě zahlásí, že svou porci papírového přídělu spolykala a má plné bříško, které je třeba vyměnit. Tak se její nebozí posluhovači s prachem zanesenými plícemi táhnou s naducaným pytlem ke košům, jen aby mohli jít zase a znovu krmit.