Urputný boj s aligátory

Pojďte pracovat do kanceláře, říkali. Nejhorší, co se vám tu může stát, je, že vás rozmačká skartovačka, říkali. No dobře, nikdo mi nic takového neříkal, ale i kdyby říkal, neuvěřím mu, ani kdyby mi nebe padalo na hlavu. Vy si snad myslíte, že administrativní práce je o vysedávání na kolečkové židli s hrnečkem v ruce? Jestli ano, tak mi dovolte vyvést vás z omylu.

Hrnečky a kolečkové židle stranou, takovéhle povolání je adrenalinový zážitek, který vás může stát mnohem více než jenom spánek a příčetnost. Obzvlášť, když začnete bojovat s aligátory. Krmení, to je ještě jednoduché. Otevřete mu tlamu, nacpete tam dostatečnou denní dávku potravy a zase ji zavřete. Při troše šikovnosti vám to nedá ani moc zabrat. Ale donutit ho k práci? To teprve začíná ten pravý boj.

Ne, že by aligátoři byli líní, to ne. Jenom jsou zlomyslní a dělají si, co se jim zachce. Takže povětšinu času nedělají nic. Nebo dělají, ale dělají to špatně. Všechno rozkoušou,  přesně tam, kde to rozkousat nemají, nebo prostě zatáhnou zuby a ani dalším krmením je nepřesvědčíte, že mají něco dělat.

V jednu chvíli mě napadlo, jestli to čirou náhodou není o tom, že i aligátoři mají své oblíbence, které poslouchají radši než jiné. Tak třeba mě neposlouchá vůbec. A to jsem, prosím pěkně, ta, co ho krmí. Na stranu druhou ostatní, co se mu věnují jenom občas, ho donutí ke špičkovému výkonu a ani mu nic nabízet nemusejí. No je tohle nějaký život? Někdy si říkám, jestli to třeba není tím, že mu dávají hezkou přezdívku Gladiátorek. V tom případě můj drahý aligátor může být rád, že mu říkám tak, jak mu říkám, taky bych ho mohla nazývat Ta pitomá přerostlá sešívačka. Ale to bych s ním potom už asi nesešila ani jeden spis až do konce své kariéry.