Korelace mezi kostlivci a integrály

 

Bylo nebylo, jednoho krásného dne jsem se v hodinách matematiky ponořila do základů integrálního počtu. Moc mi to nešlo. Ne, že by integrály byly samy o sobě složité, prostě jste vzali číslo, zintegrovali jej a nazdar, konec. Problém ovšem vyvstával v tom, že ne vždycky to číslo bylo ve tvaru, který se dal integrovat. Krásné příklady totiž asi v běžném životě neexistují. A to je hluboké moudro, které by si všichni měli zapsat za uši. Krásné příklady neexistují, dokonce ani ve školních předmětech ne. A u integrálního počtu to platí dvojnásob, protože co byste jinak v té hodině dělali.

Místo jednoduchého počítáníčka dostanete ohyzdný patvar, se kterým děláte všemožné psí kusy, krátíte ho, násobíte, vymýšlíte taková kouzla jako parciální zlomky... a pokud ani metoda pokus omyl nepomůže, pak jste zkrátka a jednoduše v háji. Proč tu ale píšu o matematice, když se tvářím jako archivářka? Na to existuje snadná odpověď: protože archivace spisů je jako počítání integrálů! Když vám to někdo vysvětlí, je to snadné, nevidíte v tom vůbec žádný problém. A pak vás najednou do obličeje praští ta realita, kdy si uvědomíte, že vás všichni zradili. Místo krásných svazků papíru, které jen sešijete a máte krásný spis, dostanete svazky papírů zcela nepěkné, kde musíte zjistit, co mají kde za problém, co jim chybí, nebo co je kde bolí, daný problém vyřešit a teprve když jsou ve tvaru zintegrovatelném, můžete integrovat. Nebo tedy archivovat. A protože ne vždy se nad vámi někdo slituje a řekne vám, jak se k tomu hezkému tvaru můžete dohrabat, nezbývá nic jiného než to zkoušet metodou pokus a omyl. Nu a pokud ani to nezabere... pak jste zkrátka a jednoduše v háji.