Balada o uzené makrele

 

Narodila se jednoho krásného dne a hned jí bylo jasné, že je předurčena k velkým činům. Ještě ani nedosáhla dospělosti, když se vydala udatně padnout za národ. Teď byste si možná mohli myslet, že hrdinnou smrtí příběh končí. Opak je však pravdou. Smrtí její pouť totiž teprve začíná.

Její tělo rozhodně nebylo řádně pohřbeno, jak se sluší na správného antického hrdinu, dostalo se mu však péče egyptských a mnohem více hrdinských rozměrů. Nejdřív její tělo nabalzamovali, a poté se jej rozhodli spálit na hranici jako bájného krále. Jedna věc ale úplně neseděla. Také se bájní králové věšeli hlavou dolů?

„Myslíš, že tu rybu chce ještě někdo víc vyudit?” ozvalo se vedle mě.

„To už nebude k jídlu…” mínil ten druhý.

 Plameny z pece šlehaly až ke stropu a z makrely pomalu ale jistě odkapával tuk.

„Neměli bychom ji sundat?” navrhla jsem, ale hned mě umlčeli.

„Ten, kdo ji tam pověsil, s ní měl jistě nějaké plány. Přece mu je nebudeme kazit.”

Buď, anebo byl jen opilý.

 A tak oheň v krbu hořel a kousky z makrely odpadávaly a jestli si pro ni onen dotyčný nepřišel, visí tam až dodnes.