Jak se proti mně zase jednou všechno spiklo

Vypůjčeno od Khusen Rustamov z Pixabay

Víte, že se někdy mluví o špatných dnech v práci? Vzhledem k tomu, že vlastně ještě nepracuji, měla bych spíše mluvit o špatných dnech ve škole. Nebo zkrátka a jednoduše o špatných dnech. Nebo o dnech, kdy se proti mně spikl celý svět.
A jak se takový den pozná? No přeci tak, že se proti vám doopravdy všechno obrátí, popadne vás to za nohy a vymáchá v hlavou dolů ve fungování celého vesmíru.
Tak kupříkladu se v takový den váš evolvovaný ponožkožrout, který se od jisté doby živí jen a pouze vědeckými články, které nutně potřebujete, rozhodne, že u vás už dlouho žádné články neviděl, zatímco ponožek jste si přes prázdniny pořídili spoustu, a tak logicky zase deevolvuje na svou původní přirozenost a vám nezbude nic jiného, než si do školy vzít každou ponožku jinou a tvářit se, že jste sakra umělec, co nosí jednu ponožku s pruhy a druhou s kočkou a puntíky zcela běžně, takže komu se to nelíbí, ať se kouká jinam.
Úspěšné zapomenutí času konzultace ani nebudu zmiňovat, alespoň ne, pokud nebylo způsobeno sežráním, rozežráním, utopením nebo z okna vypadnutím diáře - důležité je však zmínit, že tu hodinu, o kterou jsem do školy dorazila dřív, bych mnohem radši využila v jiné části dne, kdy to bohužel ale nešlo. Po konzultaci jsem totiž vyrazila pro lístky do divadla. Zrovna jsem si to vykračovala ve svých ponožtičkách, jedné pruhované a druhé puntíkované s kočkou, po ulici, když tu jsem s milým překvapením zjistila, že tramvaj nejenom že nejede tam, kam jezdila obvykle, ale také že nejede tam, kam jezdila obvykle kvůli tomu, že cesta, kudy jezdila, je naprosto dokonale rozkopána, vybavena barevnými maringotkami a kašpárky v odrazových kombinézách, kteří neblokují tramvaje na protest vůči právům pouličního umění, ale jako demonstraci tristního stavu našich silnic a kolejí, který je akutně třeba opravit. No dobrá, nebyli to kašpárci ale dělníci. Ale jak vylézali jeden po druhém z posprejovaných vozíčků, rozhodně mi tak připadali.
Po rozkopaných kolejích se dál prakticky dostat nedalo, bylo tedy nutné zahájit alternativní postup až moc úzkým chodníčkem poněkud ucpaným nečesky mluvícími turisty. Po chvilkovém zuřivém přesvědčování česky, anglicky, rukama i nohama se sice chodníček rozšířil v pořádný chodník, leč plný pochybných umělecky vyhlížejících chlapců v šále a dlouhém kabátě, kteří svému dámskému doprovodu ve svršku s gepardím vzorem něco tak vehementně vysvětlují, až nedávají pozor, po kom to ty nedopalky z cigarety hází.
A ve chvíli, kdy je dožene karma, se zastaví uprostřed chodníku tak prudce, že to překvapí nejenom jejich dámský protějšek ve svršku s gepardím vzorem, ale také toho nešťastníka pár kroků vzadu a to tak moc, že do nich málem vrazí.
A tohle všechno mi zabralo dvakrát víc času, než jsem si původně malovala.
Domů jsem tedy dorazila později, než jsem chtěla, navíc už za tmy - což je přece naprosto úžasná chvíle pro to, aby mi praskla žárovka a vyhodila část pojistek, které jsou přesně v tom nejtmavším a skoro nejvyšším místě celého bytu.
Po létajících cigaretových nedopalcích jsem se těmito maličkostmi, jako celý byt koupající se ve tmě, rozhodla nezabývat a zase odjela jenom proto, abych na cizím sídlišti přejela stanici a poté potmě hledala okolo parkoviště správnou cestu zpět. Takže z původní akademické čtvrthodinky, kterou jsem nabrala díky rozkopaným kolejím o pár hodin dříve, stalo se bludníčkovských třicet minut.
A aby toho nebylo málo, všechno to završila velmi příjemná migréna, která rozhodla, že už toho je asi příliš a tudíž je dobrým nápadem udělat za celým tím dnem tlustou čáru ještě dřív, než se pokazí něco dalšího, a začít počítat od začátku.
A víte co? Možná udělám statistiku na téma "Jaká je šance, že se proti vám svět spikne hned dva dny za sebou?". Schválně, co vykoumám.